close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hello

27. ledna 2011 v 15:05 | Lotiel |  - Hello
lotiel666.blog.cz
Příběh o mladé dívce která je na své problémy uplně sama.
Text písně: Evanescence - Hello



"Na školním hřišti opět zvoní.
Dešťové mraky si opět přišli hrát."

Sedím ve své třídě 7.B. a poslouchám přitroublé kecy své kámošky a o tom "úžasným" klukovi z osmičky.
"Nevěřila bys tomu! On o mě stojí!" vyhrkne nakonec.
"Tak to gratuluji" řeknu s předstíraným úsměvem. A pak se zamyslím. A proč nikdo nechce mě? Ano už vím, nejsem ideál dnešní mládeže. Nemám krásně rovné blond vlasy a nenosím tunu make-upu. Jsem obyčejná bruneta s jemně vlnitými vlasy, nevyraznýma šedýma očima a sem tam nějaký ten uhrovitý nedostatek. Prostě originalita. Jsem naučena originalitu cenit, ale proč? Když nikdo neocení mě, proč bych měla ocenit já ostatní?
A kde je vlastně konec mému otci? A proč máma i když slíbila že jiného si už nevezme tento slib porušila?

"Neřekli ti že nedýchá?"

Stále vidím před očima tu vyhasínající tvář, jen oči jako by se na nás pořád usmívali. A ty slova.
"Anetko, nezlob maminku, ano? Buď hodná holčička. Pokud budeš zlobit, uvidím to."
Opravdu to vidí? Netuším.
Zazvoní a já se vytrhnu ze svého snění. Zvednu se ze školní židle a zamířím si to k šatnám.

"Ahoj jsem tvá mysl,
dávám ti někoho, kdo ti řekne
ahoj…"

Usmívám se na všechny strany aby nevěděli jak moc mě bolí věty typu: "Upřímnou soustrast" a nebo "Hele, to je ona, co přišla o otce"
Jdu ze školy domů, kde si vyslechnu od náhradního otce kde jsem byla tak dlouho.
"Oběd už je studený" omluvně sklopím oči.
"Tak dobrá, ohřeju ti ho dnes já, ale jen pro dnešek." Já mezitím dojdu do pokoje odložit si školní tašku a jeko vždy, podívat se na fotku na nočním stolku. Jsem na ní já s otcem a matkou, usmíváme se od ucha k uchu a rodiče na sebe hážou významné pohledy.
Něco takového už ale neznám.
Pak jdu opět do kuchyně a sednu si ke stolu s obědem.
"Naučila jsi se už tu matiku?"
"Ne, nevím jak se to mám naučit, když mi to nikdo nevysvětlí"
"Nikdo ti nic nebude vysvětlovat zvlášť! Všichni to pochopili, jen ty jsi bohužel tak blbá, teď se to hold musíš doučit sama."
Po těchto slovech se zvedne a odejde k baru kde si nalije sklenku vodky. Za chvíli z toho je 6 skleniček.
Potichu se vytratím do pokoje. Vím co příjde dál.
A nebo nevím? Tentokrát se matka nevrátila v obvyklou hodinu, tudíž jsem nemohla dostat vynadáno. Vzal to tedy otec do vlastních rukou.
Přišel ke mně do pokoje.
"Ty jsi určitě taky taková malá děvka jako tvoje matka že?" vyvalila jsem na něj oči, on přišel blíže ke mně a chytil mě za tričko.
"Uvidíme zda držíš stejně jako ona"
"Ne! Prosím ne!" zakřičela jsem.
Ale nepomohlo to…

"Když se směju a nevěřím,
brzy, vím probudím se z toho snu"

Druhý den ve škole jsem celá vyklepaná seděla v lavici, neschopná jediného slova.
"Anet, děje se něco? Svěř se mi, víš že mě můžeš věřit."
Lež! Nikomu jsem nemohla věřit. Ani své kamarádce ne, měla mě jen k tomu aby se mohla vytahovat.
"No tak, povídej"
"Nic, mi není!"

"Nesnaž si mě připoutat, nejsem zlomená"

"Ale no tak, to mi snad nevěříš? Jsem tvá nejlepší kamarádka, nikomu bych nic neřekla"
Je to asi jako by řekla:

"Ahoj, jsem lež,
Žiju pro tebe, tak se můžeš schovat.
Neplač…"

"Nemám zájem se ti s něčím svěřovat" ukončím konverzaci.
Po zvonení se opět vydám domů. Jediný důvod proč se tam nebojím je ten že tam je má matka.
Otevřu dveře, odmítnu oběd a jdu spát.
Zdál se mi sen, byl v něm můj otec.
"Vím na co myslíš, a je to jediné řešení jak se toho zbavit" Probudím se s pocitem že měl pravdu, ale ne! Zvednu se a hodlám to řešit jinak.
"Matko?" koukne na mě od televize s tím přeslazeným úsměvem.
"Mohla bych o něco poprosit?"
"Ano? Co pro tebe mohu udělat?"
"Mohu si promluvit s psychologem?"
"Ale copak to říkáš za nesmysli? Jsou to zbytečně vyhozené peníze, poradila bych ti stejně jako on a zadarmo."
Povím jí o včerejšku… Na chvilku se zarazí ale pak zrudne.
"Vím že svého otce nesnášíš, ale vymýšlet si o něm lži?!"
Zůstanu jen stát a nechápavě na ní koukat. Už mi nevěří ani ona?
Zaběhnu do pokoje.
Přišla jsem o otce, o přátelé! Matka mi nevěří! Nevlastní otec zneužívá! Tatínek měl pravdu, není jiná možnost. Po tvářích mi tečou slzy.

"Najednou vím že nespím…
Ahoj, jsem stále tady"

Dívám se ze shora po boku svého otce na to jak matka zjistila celou pravdu. Jak zjistila jak strašně naivní byla. Sleduji jak skončila sama. Já jsem teď už ale šťastná a andělskou ruku nad svou osamělou matkou budu držet i přez to že mi nevěřila. Vidím také toho chlapce kterého jsem měla ráda, i on o mě měl zájem. Ale to už je teď jedno.

"Tohle všechno je opuštěný včerejšek"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.