
Druhý a poslední díl.
Netušila jsem jak zakončit...
udělala jsem tudíž..
takový... netradiční konec =D
Klikni na CČ:
Zrovinka jsem otevírala víko popelnice, když jsem si všimla že opravdu velice blízkomě stojí jakási postava a dívá se na mě.
Uděšením pustím pytel na zem a zakryju si ústa rukou abych nevyjekla nahlas.
Až když pořádně zaostřím , všimnu si že postava patří jakémusi klukovi v lehkém svetru, džínami roztrhané na kolenou a sešmajdanými teniskami. Měl delší hnědé vlasy, na hlavě šedou čepici a na rukou rukavice bez prstů.
Vcelku divná moda chodit takhle v takové zimě. Oblečení vypadalo stylově, takové ty díry na džínách, sepraný svetr. To jsem ale nevěděla že....
Oči měl kaštanově hnědé, leskl se v nich ale smutek s nenávistí dohromady. Pohled měl velmi upřímný. Musí to být hodný člověk.
Určitě za chvíli odněkud vyjde jeho přítelkyně, mladší bratr a nebo z poza rohu vyběhne jeho pes. Nestalo se ale nic.
Kluk se sehl pro můj pytel a hodil ho do popelnice.
"Omlouvám se, nechtěl jsem Vás vyděsit" vykulím na něj oči víc než je slušné. Vyká mi?
"V pořádku... nic se neděje. není... Vám zima?" přemůžu se na opětované vykání aby se necítil blbě.
"Ne, ne, už jsem si zvykl. Je krásný večer. Vy tu bydlíte?" kývne směrem k mému domu a já pouze kývnu na souhlas. Kluk se usměje.
"Nebudu Vás zdržovat, určitě na Vás čeká rodina. Nashle" ... nestačím se ani pořádně vzpamatovat a kluk už zabočí za roh ulice.
Mohla bych za ním běžet ale na dvorku se objeví matka.
"Hodláš tu u popelnic stát celou noc?" vytrhnu se z úvah a zamířím k domu, mamka jde za mnou a neustále kroutí hlavou.
Kluk mi pořád leží v hlavě. Ležím na posteli, rodiče a sestra už dávno spí. Je něco kolem půl 12 večer a já i když jindy už dávno spím dneska to prostě nejde i kdybych se snažila sebevíc.
Zamyslím se od kud asi tak může být, nikdy sem ho tu neviděla. Z přemýšlení mě ale vytrhne obrovská rána. Bože! To by vzbudilo i mrtvýho! Nebo snad ne? Zdá se že rodiče a vlastně celá ulice stále spí. Žádné hlasy nadávající co se to zas děje. Ozve se další, tentokrát menší rána- A pak mi to dojde, byli to rány na moje sklo. Vylezu z postele a podívám se jakej hajzl se opovažuje. Uvidím na chodníku pod lampou stát toho kluka. Copak ho rodiče nechají se takhle toulat venku a rušit ostatní lidi? V tu chvíli jsem zapoměla na jeho předešlou slušnost.
Vrátila jsem se zpět k posteli, popadla jsem župan a co nejtišeji jsem se vykradla před barák dát mu co proto.
Došla jsem až k němu a bez obalu na něj vyštěkla.
"Tebe rodiče nechávaj takhle poflakovat se uprostřed noci a rušit klid ostatních?!" v tu chvíli jsem ale zalitovala. Kluk jakoby posmutněl.
"Tebe rodiče nechávaj takhle poflakovat se uprostřed noci a rušit klid ostatních?!" v tu chvíli jsem ale zalitovala. Kluk jakoby posmutněl.
"Já ale rodiče nemám, ani přátelé ne" zírala jsem na něj s pusou dokořan.
"Bože, já... omlouvám se"
"To nic, ani jsem tě vzbudil"...
"To nic, ani jsem tě vzbudil"...
"Ne, ne! Nevzbudil, já... přemýšlela jsem."
Kluk se na mě jen tak podíval.
"Pojd dovnitř... udělám ti něco, teplýho. Musí ti být zima." chtěl protestovat ale to už jsem ho dávno táhla dovnitř.
"Pojd dovnitř... udělám ti něco, teplýho. Musí ti být zima." chtěl protestovat ale to už jsem ho dávno táhla dovnitř.
Posadila jsem ho do kuchyně a potichu zavřela dveře. Poté jsem rozsvítila svíčky aby bylo trochu světla a dala jsem vařit vodu na čaj. Vše proběhlo mlčky, kluk se rozhlížel okolo.
Bylo mi ho strašně líto. Tak krásnej kluk a úplně sám. Tady ale navždy zůstat nemůže, rodiče by ho neschválili ani v nejmenším.
"Jak ti mám říkat?" zeptám se ho.
"Endy, jmenuji se Endy"
"Endy, jmenuji se Endy"
"Dobrá, Endy, já jsem Daniela"
"Těší mě" potřese si se mnou rukou.
To už se ale dovaří voda, vezmu konvici a naleju vodu do dvou připravených hrnků. Podám mu jeden, druhý si vezmu a sednu si naproti němu.
"Endy? Kde přebýváš?"... "Všude možně, tak jak se to nabídne"
"Tady nebudeš moc zůstat, mohu tě tu nechat přes tuto noc ale dál ne, rodiče toto neuznávají, neuznávají ani žádnou charitu ani nic podobného"
"Samozdřejmě, nic se neděje"...napije se a pokračuje. "stejně bych tě nechtěl nějak zatěžovat nebo otravovat"
"Neotravuješ mě, ani nic podobného. Od kud jsi? NIkdy jsem tě tu neviděla"... začal vyprávět a mezitím co on vyprávěl, mě se v hlavě rodil plán.
"Mám to!" ..."Co máš?" podívá se na mě nechápavě
"Omlouvám se, že jsem ti skočila do vyprávění ale právě mě napadlo jak bych tě tu mohla udržet déle." .... "Ano?" ... "Pokud stímto samozdřejmě budeš souhlasit" ... "Povídej"...
"Jsi cizinec, jsi tu jen na pár měsíců, za týden odjíždíš.... My se seznámili v nákupním centru, dali se dohromady a ty chceš zůstat poslední týden u mě"... "To zní... zajímavě..myslíš že to vyjde?"...."Doufám"...
Druhý den plán uskutečnili. Kluk mohl opravdu na týden zůstat.
Kluk ale k dívce choval tajnou lásku a dívka chovala zas lásku k němu. Po týdnu kluk odešel jak bylo domluveno. Dívka doufala že ho opět uvidí. Ale už ho nikdy neviděla. Kluk zmizel z povrchu zemského. Jediné co po něm dívce zůstalo, byla.........čepice.
hmmm moc pěkný umíš pěkně psát
u mě je SONBlog byla bych moc ráda kdyby ses přihlásila
promiň za reklamu