Your Call I.

27. ledna 2011 v 14:59 | Lotiel |  - Your call
lotiel666.blog.cz

První díl..
doufejme že se bude líbit.

Klikni na CČ:





Ahoj já jsem Adriana, je mi 17 let a sturuji na Obchodní akademii v Pardubicích.
Dnes je 1. září roku 2010 přesně 7:00 a já docela s nadšením vstávám do školy,
vlastně ani nevím proč.
Zalezu do koupelny kde se zdržím jako obvikle 15 minut.
To není moc ne?
Pak už jen pár posledních úprav a vyřítím se z baráku na autobus číslo 6.
Nastoupím, přisednu k nějakému podivně vyhlížejícímu chlápkovi, ale co, jinde nebylo
místo. Podívám se před sebe a pak se to stalo...

...Ta dívka se podívala před sebe a já konečně mohl pořádně prozkoumat její tvář,
byla jakoby jí vytesali andělé. Krásná, bez jediné chybyčky. Byl jsem tu nový
a nikoho jsem neznal, tudíž jsem netušil jak se k té krásné dívce dostat.
Oslovit ji? NE! Na to jsme neměl odvahu.
Blížíme se k zastávce u mé nové školy. Postavím se a stoupnu si k východu.
Zaregistuju že ta dívka si stoupla také. Žeby přece jen trochu štěstí?
Chodí nejspíš na stejnou školu.
Vejdu do hlavní haly a odtamtud zahnu doleva k ředitelně a zaklepu.
"Dále" ozve se zevnitř a já vejdu. Nestihnu pořádně ani pozdravit a zástupkyně
ředitelky okamžitě začne mluvit.
"Áá ty jsi ten nový! Super, hned zavolám tvojí novou třídní učitelku která tě
představí s tvou novou třídou"
O pár chvilek později už jdu po boku mé nové učitelky. Se zvonením
dojdeme do třídy...

...Naše třídní vešla do třídy a hned za ní vešel ten kluk z autobusu. Cítila jsem
jemné zachvění v žalůdku. Lechtiví, nepříjemný ale přesto hezký pocit.
Kluk si mě ale nevšimne, bodeť by taky ano, sedím sama uplně v poslední lavici
u okna potichu jak nejvíce to jde.
"Dobrá děcka, toje náš nový spolužák Ondřej Silver. Budu ráda když ho uvítáte
pokud možno, co nejlíp."
Ach...Ondra se jmenuje, krásné jméno...
Jak jsem se tak zasnila přestala jsem málem uplně vnímat. Jakmile ale opět
učitelka začla mluvit trhla jsem sebou a poslouchala.
"No, místo je jen jedno, posadíme tě tedy támhle vedle Adriany" řekla a ukázala
směrem ke mě.
Srdce mi skočilo snad až do krku, kde bylo jako zběsilé. Ondřej si tedy přisedl.
Hodila jsem na něj nesmělý úsměv a zas se otočila pohledem k učitelce. Cítila
jsem jeho pohled ale přemlouvala jsem se k tomu abych se neotáčela.
Když zazvonilo, vyřítila jsem se ze třídy jako řízená střela. Když jsem se ještě
mezi dveřmi ohlédla zaregistovala jsem Ondřejův zmatený pohled...
...Jak tak utíkala ze školy ven, chtěl jsem se rozeběhnout za ní, dva spolužáků který mě zavalil aby mě uvítali mi to ale nedovolil.
Doufal jsem alespon že jí zase uvidím v autobuse ale ani tam nebyla.
A tak to šlo asi tak týden v kuse. Ráno v autobuse jsem na ní pouze hloupě zíral. Ve škole jsme vedle sebe jen tiše seděli a nebyli jsme schopni slova. Dokonce při skupinové práci jsme každý pracovali sám.
Všiml jsem si i jedné zvlášnosti. Byla sama. Nikdo ze třídy si jí nevšímal, dělali jakoby tam vůbec nebyla.
Po týdnu toho strašného utrpení jsem se konečně rozhodl udělat krok vpřed.
"Ahoj" pozdravil jsem ráno v autobuse. "Můžu si přisednout?" ona se na mě podívala pohledem jestli to opravdu myslim vážně nebo si dělám srandu. Pak dala na stranu svou tašku a kívla.
Tak jsem si tedy sedl.
"Jakto že jsi věčně sama?" zeptám se po chvilce mlčení.
"Eh?... No to je celkem jednoduchý, nezačla jsem si jich první všímat já, tak nezačli ani oni" tahle odpověd mě celkem zarazila. Čekal jsem asi něco jiného.
"Ehm... ne dělám si srandu, vždy si mě všímali.. pak se stalo.. NĚCO.. a já dávala až moc najevo že raději chci být sama" Tak ted to nedává smysl ještě víc.
"Promin, jaksi to nechápu" ... řekl jsem i když nerad
"Nevadí, možná časem" Nemělo cenu se dál na něco vyptávat, tímhle debatu ukončila. Zbytek cesty v autobuse jsme mlčel, až na zastávce se zničeho nic rozpovídala.
Tudíž jsme kecali až do třídy, o hodinách a cestou ze školy. Pak mě napadla další otázka.
"Proč nejezdíš odpoledne autobusem?"
"No, chodím za babičkou, pomáhám jí" odpověď zněla dost vyhýbavě, nedalo se určit zda to je nebo není pravda. Nechal jsem to být, rozloučil jsem se s ní a šel na autobus...
...Něco mi řikalo že bych Ondrovi lhát neměla. Chtěla jsem mu říct pravdu ale něco tam uvnitř mi to zakazovalo. O ulici dál na mě v autě už čekala matka. Jsem jí stračně vděčná za to že na mě čeká mimo školu a i za to co pro mě dělá.
"Zapni si pás, zlato" řekla a rozjeli jsme se mimo město.
Přemýšlela jsem nad Ondrou a nad tím že si myslí že právě pomáhám své babičce.
Přitom já už žádnou babičku nemám...
...Druhý den když jsem vstal jsem si řekl že dnes je den kdy Adrianě řeknu, co k ní citím. Upřímně, opravdu se bojím jak na to zareaguje, je celá taková zvláštní, ale právě to mě na ní tolik přitahuje. Poté jsem si ale vzpoměl že je sobota. Vzal jsem tedy telefon a vytočil její číslo. Nic. Asi spí.
...Zvedl jsem se z postele a přešel svůj prázdný barák až ke koupelně, osprchoval jsem se, skontroloval mobil. Stále nic. Nechal jsem to být.
Okolo 11 hodiny mi to ale nedalo a opět jsem jí zavolal. Nechal jsem to vyzvánět až k záznamníku a tam jí nechal vzkaz ať co nejdříve zavolá.
A pak jsem nadějně čekal. Pustil jsem rádio.

"A jsem unavený, že jsem sám
a tento osamělý moment mě nutí
chtít se vrátit domů."
Ach, jasné to je jak písnička stvořená v tento moment pro mě.
Podívám se na telefon, stále nic.
"Jsem zoufalý pro tvůj hlas"
Ano, i to jsem byl. Vypl jsem rádio.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenny Lenny | Web | 27. ledna 2011 v 15:10 | Reagovat

pěkný záhlavko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.