
Druhy díl..
..:)))
Klikni na CČ:
V pondělí ráno jsem se s nadšením chystal do školy. Adriana se celý víkend neozvala. Mělo to jednu výhodu, mohl jsem jí to říct do očí.
Nasedl jsem do autobusu… Uf… naštěstí tam seděla.
Okamžitě jsem se vydal k ní.
"Ahoj, neozvala jsi se, jakto?" spustil jsem hned
"Omlouvám se, celý víkend jsem byla u babičky" já pouze kívnu
"Co jsi potřeboval?" otočila se na mě s laskavým pohledem.
"No, vlastně…" až teď jsem zjistil že je docela problém říct jí to do očí. Zakoktl jsem se a v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného než jí políbit. Jako zázrakem mě od sebe neodtrhla a ani nenadávala. Prostě se jen usmála.
Do školy jsme tedy šly ruku v ruce, před třídou sice zaváhala ale i tam jsme nakonec vešli společně.
Pohledy spolužáků nás probodávali z každé strany.
"Adriana se usmívá" prohodil jen tak někdo vzadu třídy. Podíval jsem se na Adrianu a opravdu, usmívala se od ucha k uchu. Měla ten nejhezčí úsměv.
"Vím že všechno co chceš, není nic co máš"
Ano tohle se mi ozvalo v hlavně když jsem viděl její úsměv, byl krásnej ale bylo v něm něco bolestného.
Je to asi už tak dva měsíce co spolu jsme a já mám pocit že je čím dál víc a víc smutnější. Tvrdila ale, že mezi námi je vše v pořádku. Věřil jsem jí.
… Dneska už je to třetí měsíc a já musel zrovna tak blbě onemocnět. Byl jsem zvyklej že pokud jsme se neviděli, volali jsme si každý den, ale teď nic. Řekl jsem si, že tedy zavolám já.
Vyzvání… ale nikdo nezvedá, není tam ani záznamník.
Zalehl jsem tedy sklamaně do postele, mobil jsem si položil vedle sebe kdyby náhodou a zapl jsem rádio. Z reproduktorů se lnula stejná písnička jako když jsem ho zapnul minule, jen je tam zrovna refrén, opět krásně vystihující situaci.
"Čekám až zavoláš, jsem nemocný - zavolej.
Jsem naštvaný - zavolej.
Jsem zoufalý pro tvůj hlas"
Doposlouchal jsem písničku až do konce a poslední co si pamatuju je hlas hlasatele Leoše Mareše. Pak jsem usl.
Vzbudil mě až na večer hlas matky který se mě snažil probrat ze spánku.
Zamžoural jsem do světla a pak vstal.
"Před barákem máš návštěvu, Ondro" řekne a odejde.
Uvnitř mě se zrodí naděje že by to mohla být Adriana.
Obléknu se, seběhnu schody po dvou a otevřu dveře. Mýlil jsem se, nestojí tam Adriana ale Petr. Petr je náš spolužák. Nadechne se a bez pozdravu začne…
"Ondro, je tu něco co by jsi měl vědět" nervozně si přešlápne.
"Poslala mě za tebou Adriana, je v nemocnici, no a…" zasekl se…
"Prostě by jsi tam měl jít. Rychle!" dodal ještě a já na nic nečekal. Popadl jsem klíče od bytu a s Petrem jsme letěli co nejrychleji k nemocnici.
Petr mě potom zavedl na místo kde by Adriana měla být.
Stojím před pokojem a než se odhodlám vtoupit otevřou se dveře nichž vyjde pláčící žena, nejspíše Adriany matka. Petr je hned u ní, já nechápu, poté vyjde sestřička.
Sklíčeně se na mě podívá.
"Vy jste Ondřej Silver?"
"A-ano, to jsem já" … sestřička mi podá jakýsi papír.
"Od Adriany, před chvílí zemřela na rakovinu, tohle vám zanechala."
Cítil jsem jak po mé tváři teče pramínek slané vody.
"Mo-hu….?" Sestřička kívne a já vejdu do pokoje.
Přisedl jsem si k Adrianě a vzal jí za její ještě teplou ale pomalu chladnoucí ruku a podíval jsem se do její tváře. Teď už vím co vše znamenalo. Vybavil se mi rozhovor v autobuse kdy mi řekla že se časem dozvím proč se takhle změnila a proč raději chtěla být sama. Nechtěla aby někdo cítil velkou bolest když odejde.
Nechtěla aby se někdo trápil.
"Narodil jsem se proto,
Abych mohl říkat miluji tě"
Zazněli mi tony písně v hlavě.
"Miluji tě, Adriano" naposledy jsem jí políbil na její, už chladná ústa.
…Už je to asi půl roku co je Adriana mrtvá, nedokážu se postavit znovu na nohy, pořád cítím tu bolest a stále jí vidím ve snech ležet na té bílé postely.
Jednoho dne jsem se rozhodl že až půjdu za Adrianou na hřbitov přinést jí na hrom její oblíbené květiny vezmu sebou i dopis od ní a poprvé si ho přečtu.
Sedl sem si vedle jejího hrobu a rozevřel ho.
"Ondro, dokážu si představit co právě děláš. Sedíš vedle mého hrobu a čteš toto. Nikdy by jsi to neotevřel ve svém pokoji, vím to. Ptáš se, proč jsem ostatním ušetřila tu bolest a tobě ne?
Podívej se na to jinak, oni tu bolest cítili dříve a proto časem vyprchala. Věř že i z tvého srdce vyprchá. Chci abys šel dál, nechci abys mě nesl v srdci napořád.
Asi se ptáš i proč jsem ti to neřekla, že?
Chtěla jsem totiž aby jsis se mnou každou minutu se mnou užíval tak, jako by jsi věděl že není poslední, nechtěla jsem abys se vším spěchal jen kvůly tomu že bych měla brzy zemřít. Chtěla jsem se alespoň chvilku cítit jako normální zdravá holka.
Už musím jít, přichází sestra aby mě mohla odpojit…
Miluji tě, tvá Adriana.
P.S.: Jsem pořád s tebou. Nevěříš? Tak se zamysli.
P.S.S.: "Vím že všechno co chceš, není nic co máš" …. Zavoláš mi?